MOJE-CHEMIE

HISTORIE CHEMIE

Historie chemie sahá k samým počátkům lidstva, až do pravěku a chemie až dosud v lidské historii značnou měrou přispívala k uspokojení intelektuální zvědavosti a k materiálnímu pohodlí lidstva.

PRAVĚK

Pravěk je nejdelší období lidských dějin. Začíná vývojem člověka a končí ve chvíli, kdy se na daném území začalo používat písmo obvykle spojené s vytvořením nějaké formy státu. Proto skončil na různých místech světa v různou dobu. Dokud nemůžeme (pravěkou) minulost zkoumat v psané podobě, nazíráme ji podle materiálu, ze kterého si lidé (resp. jejich předchůdci) vyráběli nástroje – doba kamenná, bronzová, železná,…. Vývoj člověka dnešního typu byl ukončen zhruba před 40 000 lety.

V pravěku odlišíme následující základní období:

• PALEOLIT

(starší doba kamenná) je nejstarší a nejdelší období lidských dějin. Začal v době, kdy se člověk zručný poprvé (Homo habilis) naučil užívat nástrojů (rozhraní třetihor a čtvrtohor) a skončil koncem poslední doby ledové.

Hlavním úkolem člověka v této době byl boj o udržení existence. Podstatnou činností byl lov, zejména stádové zvěře, doplňovaný sběrem rostlin a plodů. Avšak největším úspěchem pravěkých lidí bylo zjištění, jak ovládnout oheň. Nejdříve byl oheň využíván jako ochrana před divokou zvěří a zdroj tepla a světla. Postupně se ale člověk naučil oheň využívat v daleko širším měřítku k nejrůznějším činnostem, především k přípravě jídla a dalších řemeslných dovedností. Tím byl umožněn vznik hrnčířství (8. tisíciletí př. n. l.), zpracování kovů (od 6. - 7. tisíciletí př. n. l.), výroba kovů z rud (od 4. tisíciletí př. n. l.) a výroba skla (od 4. tisíciletí př. n. l.)

Fosilní důkazy prvních ohnišť se datují do doby před 250 000 lety a vrstvy popela z Číny jsou staré až 400 000 let. Přesto je možné, že oheň byl využíván již před 1,5 milionem let. Hoření bylo první chemickou reakcí, kterou člověk ovládl a využil ke svému prospěchu. Oheň je dynamický děj, který má schopnost přeměňovat látky a jejich vlastnosti. Můžeme říci, že se chemie zrodila v ohni. Podstata hoření zůstala ovšem tajemstvím až do dob A. L. Lavoisiera (18. století). Význam ohně je technologický, potravinářský a sociologický.

• MEZOLIT

(střední doba kamenná) označuje období, jehož časové vymezení přímo závisí na ústupu poslední doby ledové (na ústupu ledovce k severu) a šíření zemědělství z jihu (tedy z Blízkého východu). V různých zemích se udává rozdílně - pro střední Evropu cca 8000 – 5000 př. n. l. Jako poslední předzemědělská epocha je chakteristický přizpůsobováním lovců a sběračů na rychle se oteplující klima. Výroba nástrojů této doby je rozšířena o mikrolity = miniaturní kamenné nástroje.

• NEOLIT

Počátky neolitu (mladší doby kamenné) začínají již 9 000 let př. n. l., konec tohoto období představuje eneolit (polovina 5. tisíciletí př. n. l.).

V období neolitu vzniklo zemědělství a počátky chovu dobytka. Lidé začali záměrně a cílevědomě vyrábět, co potřebovali k životu. Zemědělské práce vyžadovaly nové druhy nářadí. Lidé potřebovali nástroje pro rozrývání, kypření půdy a ke slizni obilí.

Nový způsob života přinutil lid vyřešit mnoho otázek. Lidé potřebovali uskladnit přebytky vypěstovaných potravin, proto začali vyrábět hliněné nádoby, naučili se je vypalovat, a tak zvyšovat jejich pevnost. Vzniklo hrnčířství, které se samostatným řemeslem stalo v době eneolitu. První známé využití hrnčířských výrobků bylo kolem 10 000 př. n. l., keramická pec byla známa od 8 000 př. n. l.

• ENEOLIT

Eneolit (doba měděná) se datuje od poloviny 5. tisíciletí př. n. l. do 3. tisíciletí př. n. l. V této době se objevily kvalitativní změny ve způsobu obdělávání půdy - použití oradla, tažné síly dobytka, užití prvních vozů.

V eneolitu se používaly dva známé druhy výrobních materiálů – tradiční kámen a nové kovy, zejména zlato, stříbro a měď, která byla v této době považována spíš za prestižní záležitost než ekonomicky významný činitel.

• Zlato lidé zpracovávali na ozdoby za studena již před 6000 - 5 000 let př. n. l. Pravděpodobně bylo zlato prvním kovem, s nímž se lidstvo setkalo, ať už dobýváním nebo z náplaveb řek.

• Stříbro poznali lidé později, protože se nevyskytovalo tak často ve formě čistého kovu jako zlato. Byla známa slitina zlata a stříbra (tyto kovy se v přírodě nacházely společně) pod názvem „as“, ale lidé zlato a stříbro společně přítomné ve slitině od sebe neuměli oddělit. Hlavní význam stříbra spočíval v jeho pozdějším využití - zejména v mincovnictví (v eneolitu mince ještě nebyly)

• Měď nacházeli pravěcí lidé v přírodě čistou ( bez příměsí jiných nerostů). Její předností bylo, že se dala snadno opracovávat.

• Nejstarší civilizace patrně znaly i antimon. Úlomky vázy z čistého antimonu se našly v Mezopotámii a jsou staré asi 6 000 let.

• DOBA BRONZOVÁ

Doba bronzová se datuje od 3. do 2. tisíciletí př. n. l. Následně přechází v dobu železnou. Významným objevem doby bronzové byla slitina cínu a mědi, dnes nazývaná bronz. V této době došlo k rozšíření nové techniky výroby – odlévání kovů do forem a používání nýtů (součástka určená pro spojování různých předmětů).

Bronz byl znám od 4. tisíciletí př. n. l. v Mezopotámii a Jižním Íránu, odkud se jeho používání rozšířilo do celé Evropy. Bronz používaný v Jižní Americe obsahoval na rozdíl od bronzu používaného v Evropě také toxický arsen. Z toho důvodu nebyl v Jižní Americe využíván při výrobě nádobí.

Zpracování bronzu dosáhlo nejvyšší dokonalosti v Číně. Velké bohatství čínských nalezišť mědi a cínu napomohlo k dokonalosti čínského kovolijectví a kovotepectví. Bronzové nádoby byly používány především při bohoslužbách. Jemné ozdoby nádob byly vytvořeny odléváním v tzv. ztracených formách. Formy byly tvořeny z vosku a vysypány tuhou, aby na určitou dobu odolaly žáru roztaveného kovu. Právě takto mohly vzniknout ty nejjemnější vzory.

Je pravděpodobné, že bronz byl znám dříve než čistý cín. Svědčí o tom nejstarší nálezy sekyr, šípových hrotů, oštěpů a jiných předmětů.

• DOBA ŽELEZNÁ

Železo je lidstvu známo již od prehistorické doby, avšak ne všechny nálezy v přírodě lze pokládat za lidské výtvory. Železné kuličky staré 6000 let, které se nachází v přírodě, jsou meteorického původu. Ani později nalezené vzorky, které vznikly redukcí rud obsahujících železo dřevěným uhlím, nelze považovat za odlité člověkem, protože bez použití měchů nelze dosáhnout patřičné teploty pro jeho redukci.

Výroba železa má své počátky u národa Chetitů v Malé Asii asi okolo 1500 př. n. l. Chetité dokázali jako první národ zpracovávat železo, ze kterého vyráběli zejména své proslulé a všemi obávané zbraně. Ze železa odlévali také sošky, nádoby a mísy. Výrobu železa velmi dobře střežili a k jeho rozšíření tak došlo teprve po rozpadu Chetitské říše někdy okolo roku 1200 př. n. l., kdy začíná doba železná. Od nich se výroba železa šířila na Balkán a v průběhu 7. - 6. století př. n. l. pronikla i do střední Evropy.

STAROVĚK

Ve starověku odlišíme dvě základní etapy: staroorientální svět a antický svět.

• Staroorientální svět

V subtropickém pásmu s příhodnými klimatickými podmínkami vzniklo nejprve zemědělství a s předstihem před ostatním světem také vysoce organizované společenství, jehož správný chod úzce souvisel se záznamem i uchováním celé řady činností a údajů. Vznikem písma tak lidstvo vstoupilo v oblasti Blízkého východu, Mezopotámie, Indie a Číny do historické, civilizační epochy. V nilském údolí vznikl cca 3000 př. n. l. stát starých Egypťanů, který si v průběhu téměř třítisíciletého vývoje uchoval poměrně homogenní neměnný charakter až do let 530-520 př. n. l., kdy celý Blízký východ pod svojí nadvládou nakrátko spojila Persie. Naopak v prostoru Malé Asie a povodí řek Eufratu a Tigridu se v průběhu této fáze vývoje starověkého světa vystřídala celá řada říší (babylónská, asyrská, chetitská…) ovládaných nejrůznějšími etniky. Nicméně u kolébky státotvorného procesu Mezopotámie stáli s největší pravděpodobností Sumerové.

Staroorientální svět překvapuje kromě jiného i tím, jak lidé znali a dovedli využívat kovy.

• Antický svět

První evropskou civilizací (tj. společenstvím lidí, kteří žili ve společném státě a používali písmo) je starověké Řecko. Prošlo dlouhým vývojem začínajícím už v 16. stol. př. n. l. a teprve roku 146 př. n. l. bylo vtěleno do římské říše. Ve starověkém Řecku byly položeny základy moderních věd, jako je matematika, fyzika nebo historie (tehdy nedílných součástí filozofie). Starořecká demokracie a kultura jsou inspirativní dodnes. V průběhu svého vývoje Řekové pilně kolonizovali pobřeží Středozemního moře a v tzv. helénském období (323 - 31 př. n. l.) vytvořili rozsáhlé říše sahající od Egypta až po Indii.

Římané, obyvatelé Apeninského poloostrova, mnohé převzali od svých vyspělejších sousedů Etrusků i řeckých kolonistů a dále tyto znalosti a dovednosti podle vlastních potřeb rozvinuli. V průběhu více než tisíc let trvajícího vývoje (753 př. n. l. – 476 n. l.) se toto malé království přeměnilo nejprve v republiku a posléze v impérium vnímané podle tehdejších znalostí o velikosti Země jako světové.

OBDOBÍ ALCHYMIE

Alchymie zasahuje svými počátky do starověku, prochází celým středověkem a její stopy nalézáme ještě v prvním století raného novověku. Středověká Evropa (476 n. l. – 1492 n. l.) prodělala ve srovnání s vyspělým světem antiky nejprve rázný krok zpět, aby se posléze vytvořily v nové kvalitě politické, společenské, sociální i kulturní vztahy. Hlavním proudem středověké filozofie a teologie, uplatňovaným ve feudální společnosti v 9. - 15. století, byla scholastika. V roce 1088 byla v italském městě Bologna založena první evropská a současně i světová univerzita. V příštích staletích vznikly po celé Evropě desítky dalších univerzit, včetně Univerzity Karlovy v Praze (1348). V té době se na univerzitách přednášelo právo, teologie, filozofie a podobně; přírodní vědy se začaly vyčleňovat až během 17. století a důsledně se osamostatnily až v 19. století. Evropa pokrytá mozaikou nových států si mnoho století uchovávala poměrně neměnný charakter a k zásadní proměně (renesance, humanismus, zámořské objevy, knihtisk apod.), mající podobu delšího procesu plného dílčích změn, došlo až na sklonku středověkého úseku dějin.

Ještě v průběhu pozdního středověku (přibližně 14. – 15. stol.) docházelo k postupnému růstu těžebních a na ně navazujících výrobních odvětví. Do konce 15. století byla příslušná odvětví zajišťována malovýrobou řemeslníků a postupně a neúnavně technicky vylepšována. Na počátku novověku již výrobci představovali pro dobové „podnikatelské záměry“ kvalitní zdroj pracovníků, hledajících zcela nové výrobní postupy za výrazně efektivnějšího využití lidské práce a vedoucí k podstatně kvalitnějším výrobkům.

Závěr středověku (přibližně 15. stol.) nicméně zastihl Evropu i z důvodu uvedených těžebních i výrobních aktivit s již relativně vyčerpanými zdroji surovin (zejména drahých kovů) a ztíženými podmínkami obchodu, závistivě sledující nesmírně bohatý a vyspělý Dálný východ. Potřeba tuto situaci změnit ve prospěch Evropanů motivovala v epoše nastupující renesance výzkumy, podnikavost, technické novinky a vládní podporu. Zatímco portugalští mořeplavci si v 15. a 16. století razili cesty na východ, španělští následovníci Kolumba záhy ovládli indiánské říše v Americe a posléze byla prvním obeplutím světa dokázána jeho kulatost. Už tehdy konkistadoři oceňovali nesmírnou bohatost surovinových nerostných zdrojů Jižní Ameriky, jejichž zdánlivá nevyčerpatelnost ohromuje dodnes. Touha Evropanů po nerostném bohatství, zejména po drahých kovech, byla podnětem k drancování vyspělých indiánských civilizací a vedla téměř k jejich postupné likvidaci.

Téměř dvě století (14. -15. stol.) zkušeností Evropanů s výrobou palných zbraní vynesly na výsluní zájmu a kvality technologie těžby kovů a metalurgie. Tyto znalosti a dovednosti přivodily v 16. století zásadní změnu poměru mezi civilizací Asie a Evropy. Dosud pokorně akceptované nevýhodné kontakty s vyspělejšími asijskými říšemi prochází zásadní proměnou a naopak asijští vládci nyní vyhledávají Evropany, aby naučili jejich poddané nové technologie. Náskok Evropanů byl brzy patrný i tehdejším současníkům, a přestože se znalosti nových postupů do východních společenství dostaly, začíná se od 16. století rozvírat mezi Evropou a ostatním světem vědecká a technická propast. Nevznikla však kvůli vědění, nýbrž kvůli postoji k vědění. Renesanční světonázor totiž vyprodukoval mimo jiné velmi důležitou ochotu Evropanů uplatnit objevy na praktické problémy a užitkové aplikace. Východní národy, ovlivněny svými duchovními tradicemi, v tomto směru nebyly schopny ani zdaleka udržet tempo nových změn probíhajících v Evropě.

V období alchymie odlišíme následující základní etapy:

• Alchymie Číny (4. století př. n. l. – 12. století n. l.)
• Alchymie Indie (8. století n. l. - 13. století n. l.)
• Alchymie Egypta (3. století př. n. l. – 7. století n. l.)
• Islámská alchymie (8. století n. l. – 17. století n. l.)
• Evropská alchymie (polovina 11. století n. l. – 15. století), v ní pro nás významné místo zaujímá
• • Alchymie v Čechách (14. – 17. století n. l.)

Alchymie spadá do období 4. – 16. století n. l. Alchymie zahrnovala kromě chemie také fyziku, medicínu, magii, mineralogii, metalurgii, spiritismus, přírodovědu aj.

Cíle alchymie:

• zhotovení kamene mudrců (Lapis philosophorum) – sloužícího k přeměně (transmutaci) obyčejných kovů ve zlato
• příprava univerzálního rozpouštědla neboli Alkahestu
• příprava tekutého zlata (Aurum potabile) – energetického léku dodávajícího tělu odolnost vůči všem nemocem
• získání elixíru života – látky způsobující omlazení organismu a prodloužení života
• příprava hermetických (mystických) léků
• palingeneze – rekonstrukce organismů z jejich popela
• homunkulus – uměle vytvořená živá bytost

Bylo nepsaným pravidlem, že každý alchymista pracoval utajeně a výsledky své práce neposkytoval nikomu, pouze je konzultoval s jiným alchymistou. Aby jejich tajemství zůstalo utajeno, používali různé symboly a značky, kterým rozuměli jen oni sami. Alchymie nahromadila velké množství chemicko-technologických zkušeností. Alchymisté vypracovali dodnes běžně užívané metody izolace látek (sublimace, destilace, krystalizace aj.), různé způsoby žíhání a rozpuštění, vytvořili velké množství chemického nádobí (třecí miska, baňky, nálevky, kádinky a další). Již kolem roku 1200 n. l. znali řadu prvků (zlato, měď, železo, cín, rtuť, stříbro, síru apod.), uměli připravit kyselinu sírovou, dusičnou, chlorovodíkovou, znali výrobu sody, louhů, ledku nebo alkoholu. V 16. století začala být alchymie postupně nahrazována vědeckým přístupem ke studiu látek a jejich vzájemných přeměn.

Existuje několik výkladů původu slova alchymie. Vlastní předpona al- je s největší pravděpodobností arabského původu a znamená zázračnou moc. Pro výklad slovního základu se předpokládá:

• a) odvození od staroegyptského slova khemi (černá země), starý hebrejský název Egypta
• b) odvození od řeckých slov als (sůl) a chymia (roztavení, rozpuštění)
• c) připojení arabského členu al- ke slovu chemie

NOVODOBÁ HISTORIE

!!! Na článku se pracuje !!!